Misijní přespávání na Klokotech

Ve dnech 19. 10. až 20. 10. 2019 proběhlo na Klokotech misijní přespání v rámci přípravy na Světový den misií. Sešlo se nás méně, než jsme původně čekali. O to více rodinné a bližší  to pro nás bylo.

V sobotu jsme započali přípravou misijního jarmarku a výzdobou kostela. Už po sobotní mši měli lidé možnost přispět na misie a odnést si domů ručně vyrobený levandulový sáček, hračku, kolíček, svíčku, či jiné krásné věci vyrobené převážně dětmi.

Program pak pokračoval venkovní hrou. Děti měly za úkol prvně spočítat kolik je na růženci korálků a podle počtu najít na zahradě dostatek kaštanů a sestavit z toho růženec. Musím uznat, že obě skupiny, jak chlapci, tak dívky měly krásné výtvory. Chlapci zvolili lehčí verzi a vytvořili pouze desátek, zato dívky postavily celý růženec i s křížem. 

Následovala večeře v podobě toustů se sýrem, šunkou či si děti mohly zvolit sladkou variantu s nutellou nebo marmeládou. To bychom ale nebyli my, aby se něco nestalo. Tentokrát nám odešel toustovač. Zvládl „utoustit“ dva kousky a pak se v něm něco porouchalo, div jsme nevyhořeli. Ještě, že Pavla bydlí vcelku blízko. Neváhala ani chvilku a vyrazila domů pro svůj toustovač. Mezitím jsme s dětmi dělali topinky.  A víte co? I tak to bylo vynikající. Po chvilce Pavla přišla s novým toustovačem a děti si tak mohly udělat ještě jako dezert opravdový zapečený toust.

Po večeři jsme se začali připravovat na neděli. Byl na nás ušit menší bič. O. Jiří nám přenechal celé kázání, ať vymyslíme nějakou scénku. A tak se Jája nechala inspirovat časopisem DUHA a papežem Františkem a našla krásné příběhy. V našem počtu jsme byli schopni dát dohromady pouze dvě krátké scénky.

Ta z časopisu DUHA byla o babičce, která se starala o dědečka, přestože sama byla nemocná. Jeden den šla do nemocnice na vyšetření, kam za ní pak přišly vnučky -  jen proto, aby nebyla v nemocnici sama  - a aby ji potěšily.

Od papeže Františka byl příběh zase o milostivé mamince, která připravovala večeři pro své 4 děti. V průběhu večeře zaťukal na dveře žebrák a ptal se, zda nemají něco k jídlu. A maminka mu nedala ten zbylý řízek, ale řekla dětem, ať každý ulomí polovinu ze svého a dají mu to. Nikdo není natolik chudý, aniž by se nemohl rozdělit i o to málo, co má.

Myslím si, že oba příběhy v sobě měly určité zamyšlení. A v provedení dětí bylo kouzelné. 

„21:30. Děti převléknout, vyčistit zuby a ke mně, na závěr dne vám pustím něco od Missia.“

Barevný Bangladéš. Film, který vyprávěl o chudobě a bídě místních lidí. S mým překvapením děti seděly v tichosti před obrazovkou a poslouchaly.

Neděle byla nepopsatelná. Už samotný slavnostní průvod, kdy nám schola hrála naší hymnu „Pošli mě, půjdu já“ a malý František nesl za křížem hrdě celý svět a za ním šly postupně kontinenty se svíčkou. To byla krása.

Také se děti zapojily při přinášení darů, kdy se za každý kontinent nesl jeden symbol. Ameriku symbolizovaly brambory, Asii zase rýže, Austrálii a Oceánii džbánek vody, Evropu klasy obilí a Afriku kakao. Na samotný závěr se nesla červená srdíčka, jako symbol nás, našich srdcí.

Musím říci, že tento den byl obzvláště významný a samotné motto se mě osobně dotklo. Pokřtění a poslaní. To prostě volá po zamyšlení. Když jsem si četla doporučené pasáže v Bibli, které byly určeny pro tento den, tak mi to najednou vše dávalo smysl. Jako děti jsme byli pokřtění a rodiče slíbili, že nás vychovají v lásce Ježíše Krista, ale teď v dospělosti je na nás, abychom vyšli ven do světa a mluvili s lidmi o Ježíši, o naší víře nebo jen žili podle Písma a byli tak příkladem pro ostatní.

Nebojme se a nestyďme se za to, že jsme křesťany.

Buďme ti pokřtění a staňme se poslaní. (K. P.)

Fotogalerie ZDE: